BC 2001

OFICIÁLNÍ VÝSLEDKY CELOSLOVENSKÉ SOUTĚŽE

Do I. ročníku celoslovenské soutěže CMB 2001 bylo přihlášeno 25 projektů, z nichž hodnotící komise určila 10 nejlepších projektů.
Vyhodnocení soutěže se uskutečnilo 5. října 2001 v budově Národní banky Slovenska v Prešově (budova bývalého Bosákova domu) za účasti zástupců Ministerstva zahraničních věcí SR, bank, finančních institucí, podnikatelů, státní správy, samosprávy a dalších významných hostů.

Členové komise, kteří určovali pořadí:

Philip R. TUHY, profesor emeritus, Wilkes University, Wilkes-Barre, Pennsylvania, USA
Ing. Martin BOSÁK, PhD., Technická univerzita, Košice
Ing. Alexander TARČA, viceprezident Společnosti Michala Bosáka, Prešov
Ing. Jozef TARASOVIČ, generální ředitel POLYGRAFPRINT, s.r.o., Prešov
Ing. Ján POLIAK, generální ředitel, ECCO PAPER SK, s.r.o., Ružomberok
Ing. Matúš MURAJDA, ředitel, GEMOR FASHION, s.r.o., Prešov

Pořadí na 1. až 5. místě:

Jozef Bardík, Multimediální publikace "Piešťany 2001", Ing. Janka Hižová - vedoucí práce (VP), Gymnázium Piešťany
Daniela Ďurečková, Výroba patchworkových bytových doplňků a jejich prodej, Ing. Mária Šumichrastová (VP), OA Krupina
Ivan Dimov, Finanční plán společnosti Buldem s.r.o., Prešov, Ing. Valéria Jurčová (VP), SOA Prešov
Katarína Baranová, Doplnkové vzdělávací služby v oblasti výuky cizích jazyků, Bc. Andrea Hradiská (VP), DOŠ Levoča
Jaroslav Elíz, Jaromír Išky, Autobusy na nový pohon - zemní plyn, Ing. Anna Brhlíková (VP), OA Michalovce

Na 6. až 10. místě bez uvedení pořadí se umístily tyto projekty:

Slavomíra Kotláriková, Nové možnosti financování školy, Gymnázium Kremnica
Jana Čikovská, Reálný finanční přínos projektu výchova k podnikání na gymnáziích, Gymnázium Medzilaborce
Martina Pellerová, Jana Zajacová, Únik daní na centrálním trhu Miletičova, OA Bratislava
Katarína Priečková, Globax, s.r.o., OA Čadca
Roman Kakaš, Tvořivý učitel - tvořivý žák, Gymnázium Kremnica

Cena pro 1. místo - týdenní pobyt v USA v termínu 30.10. - 4.11.2001

Jozef Bardík - Gymnázium Piešťany
Název projektu: Multimediální publikace "Piešťany 2001"
Vedoucí práce: Ing. Janka Hižová

Program v USA

New York

setkání s velvyslancem Slovenské republiky při OSN J.E. Petrem Tomkem
návštěva Columbia University a Princeton University
setkání s J.E. Martinem Butorem, velvyslancem ČR v USA
návštěva redakcí Slovák v Americe a Slovenský katolický Sokol
setkání s podnikateli ze Slovenska (Milan Franko)
prohlídka známých památek města, (Empire State Building)

Scranton, Wilkes-Barre, Olyphant

setkání s rodinou Michala Bosáka
setkání se společností Slovak Heritage Society of N.E., Pa
místo, kde působil Michal Bosák
Cena pro 2. – 5. místo – týdenní pobyt v Praze v termínu 9.10. - 14.10.2001
Daniela Ďurečková, Ivan Dimov, Kateřina Baranová, Jaroslav Elíz, Jaromír Išky

Program v Praze:

přijetí u velvyslance ČR v České republice J.E. Ladislava Balleka
návštěva CITIBANK Praha, Českého institutu v Praze
návštěva Klubu slovenské kultury, Národní knihovně ČR
návštěva v Galerie MIRO
setkání s podnikateli, přehlídka firem
prohlídka kulturních a historických památek Prahy
prohlídka zámku v Dobříši u Prahy

Reportáž z USA

Jít do Spojených států amerických bylo dlouho jedním z mých snů. Tuto zemi jsem znal jen z doslechu, toho co jsem přečetl nebo zahlédl v televizi. Chtěl jsem však Ameriku, tu známou „zemi neomezených možností“ poznat i na vlastní kůži. Tak jako spousta mých přátel jsem proto přemýšlel nad možností jít do USA o prázdninách brigádovat. To je však možné až po ukončení prvního ročníku vysoké školy a já - 17 letý student gymnázia k tomu mám ještě dost daleko. Vypadalo to tedy tak, že se nic moc nebude dít a na Ameriku si nějaký ten růček počkám.

Někdy koncem dubna 2001 za mnou přišla moje profesorka aplikované ekonomie a řekla mi o soutěži s trochu nic neříkajícím názvem: Bosákova cena. Zaujala mě však 1. cena - byl jí týdenní pobyt v New Yorku. Dále to už bylo vcelku jednoduché - vypracoval jsem svůj projekt a na závěrečném vyhodnocení soutěže, které proběhlo v září 2001 jsem se dozvěděl, že moje práce vyhrála 1. cenu a můj sen se mi pravděpodobně splní. Přirozeně bylo třeba vybavit ještě několik „drobností“, jako vyřízení víza, což však nebyl až tak vážný problém – doporučení na udělení víz jsme dostali přímo od amerického charge d'affairs na Slovensku, u kterého jsme absolvovali přijetí. Vypadalo to tedy naprosto krásně. Najednou však přišel zlom. Cestou domů do Piešťan jsme poslouchali rádio. Najednou bylo vysílání přerušeno a dozvěděli jsme se zvláštní zprávu: "Do budovy World Trade Center právě narazilo letadlo..." Ano, víza jsme dostali právě v osudný den - 11. září 2001. Přirozeně mě hned napadlo, že se do žádné Ameriky asi nejde. Dlouho mi to však netrvalo a za pár dní jsem zase byl pevně rozhodnut letět. Jediným problémem bylo jak to vysvětlit mojí mámě, která se přirozeně trochu bála ... Naštěstí však všechno dobře dopadlo, situace se uklidnila a navzdory zdržení celé akce jsem se mohl 30. října setkat na letišti v Košicích s panem Ing. Rudolfem Jozefem Mariem Bosakek, který šel do USA se mnou. Měl to být první let v mém životě a tak jsem se příliš sebejistě necítil - nevěděl jsem jak se chovat na letišti, jaké vlastně to letadlo bude atp. - prakticky nic. Celou kontrolní proceduru na letišti jsme naštěstí prošli bez problémů a mohli jsme jet na letištní plochu. Moje představa o letišti byla vytvořena jen z levných amerických filmů a tak jsem byl po vstupu na plochu košického letiště poněkud překvapen. První, co mě napadlo při pohledu bylo: „To je jako z nějakého starého ruského filmu...“. Poznáte to: mlha, že si nevidíte na konec nosu, fučí studený vítr a jen v dálce bliká nějaké červené světélko, ke kterému všichni lidé spěchali. Tak jsem se tam vybral i já.

Po čase se z mlhy vynořily obrysy nějakého letadla. Moje pocity zatím nebyly zrovna nejlepší – bylo půl sedmé ráno, počasí jako ze špatného snu a měl jsem poprvé letět letadlem – to se mi v tu chvíli skutečně zdálo jako jedna z nejhorších možných kombinací pro strávení pondělního dopoledne. To se však rychle změnilo, když jsme se dostali k letadlu. Hned u dveří nás úsměvem přivítala letuška, cestou jsem si vzal ranní noviny a po usazení na sedadlo jsme dostali instruktáž z bezpečnosti. Najednou jsem ucítil, že se letadlo dalo do pohybu. Všechny mé špatné pocity se rozplynuly po pohledu na zem svrchu. Tehdy jsem pochopil ty pocity vyjádřené v tolika nádherných básních - chtěl bych mít křídla ... Takže z prvního letu jsem si odnášel krásný pocit a už jsem začínal plánovat, že pokud budu studovat v Praze a alespoň cosi si budu schopen vedle škole přivydělat tak tam budu cestovat jen letadlem (i když to zůstane pravděpodobně jen mým snem).

V Praze jsme přestoupili na letadlo Airbus A-300 Českých aerolinií směr Letiště JFK, New York City. Tento stroj byl už o něčem jiném (nic jsem nenamítal ani proti tomu předchozímu, ale znáte to – s jídlem roste chuť) a tak jsme se pohodlně usadili (seděl jsem u okna) a začal jsem vychutnávat let. Po čase jsem pomalu zapomněl na to, že jsem v letadle, přečetl jsem si nějaké noviny, najedl jsem se, pospal jsem si ... a najednou bylo 30. října a my jsme přistávali v New Yorku.

Ziggy a Monika Rozek (zabezpečili ubytování pro vítěze) a Josef Bardík na letišti v New Yorku po příletu

Na letišti nás čekal pan Rozek, u jehož rodiny jsme měli bydlet. Hned tento první kontakt s Amerikou mi ukázal jednu z jejích nejviditelnějších tváří – „multikulturálnost“. Amerika je země přistěhovalců a její kultura má v sobě ze všeho něco. Stejně to bylo iv „naší“ rodině. Paní Monika Rozeková, která nám ubytování vlastně zajistila byla Slovenka, její manžel Polák a jejich 2 dcerky již rodilé Američanky. Aby to nestačilo, v té době u nich byl na návštěvě i otec paní Rozekové - pan Mitaľ, který vyprávěl ze zásady jen šarišsky, tedy východoslovenským nářečím a tak jsme v domácnosti komunikovali jakousi kombinací všech těchto jazyků. Kupodivu jsme s tím nikdo neměl problém.

Jelikož do USA jsme přiletěli navečer, tak jsme toho ten večer už moc nestihli. Byli jsme se jen projít po Brooklynu (čtvr New Yorku, kde jsme bydleli) a nakoupit nějaké sladkosti pro děti na halloweenskou slavnost ve škole. Můj první dojem z Ameriky nebyl nijak zvlášť ohromující – Brooklyn vypadá jako kterékoli ze sídlišť na Slovensku nebo v Čechách, jen je trošku větší a hlavně pestřejší (nejenže jsou tam domy převážně z červených cihel, ale Američané nacpou všechny možné barvy kam to jen jde) .

Šli jsme dost brzy spát, protože jsme byli z letu přece jen trochu unavení a druhý den jsme měli vstávat velmi brzy.

Druhý den - v úterý ráno jsme po snídani okamžitě vyrazili do města. První částí našeho programu byla návštěva McGraw - Hill corp., Podnikatelské skupiny pod kterou patří kromě některých z největších amerických časopisů také ratingová agentura Standard & Poors (nevím, čím to bude, ale jen pár dní po naší návštěvě Slovensku konečně zvýšily rating) a množství jiných. Zde nás přijal finanční analytik společnosti Mr. Nick Benyo (původem Slovák). V krátkosti nám představil firmu, chvíli jsme spolu o všem možném diskutovali a pozval nás na oběd. Tím začal náš 1. den ve Spojených státech. Na Times square jsme se rozloučili - on šel do práce a já s panem Bosákem na prohlídku New Yorku. Tento den jsme chtěli alespoň trochu poznat toto město a tak jsme se vybrali od Times square pěšky až po nejjižnější část Manhattanu. Kromě klasických záležitostí jako je prohlídka Empire State Building, Broadway nebo 5th avenue jsme měli na plánu i návštěvu New York Public Library, kde jsme darovali poslední vydání knihy o Michalu Bosákovi jejímu knihovnímu fondu.

Po prohlídce knihovny (kde jsem ještě stihl jít na veřejný internet a poslat pár mailů) jsme se byli podívat na ruiny World Trade Center, kde jsme na památné zdi nechali i svůj odkaz na památku obětí a pak jsme se pomalu vraceli domů do bytu Rozekovi. Před budovou Wall Street Stock Exchange jsem mohl na vlastní kůži poznat, že mnoho z toho, co se mluví o New Yorkčanech a jejich odměřenosti, či uspěchanosti není pravda. Kousek od budovy je umístěna socha býka. Nevěděli jsme, co má představovat, a tak jsme se při ní přistavili. Zahlédl nás nějaký pán - měl na sobě černé sako, v ruce kufřík a jak jsme zjistili, pracoval na burze. Prostě z ničeho nic se přistavil, dal se s námi do řeči... absolutně pohoda. Vysvětlil nám, že býk je symbolem „boomu“ akcií, dobré nálady na burze a také bohatství. Přidal ještě několik drobných příhod, například jak nějací dělníci přivlekli tuto sochu před vstup do burzy a znemožnili chudákům makléřům práci a podobně.

Na návštěvu Ameriky jsem trefil vynikající termín. Bylo právě 31. října, tedy Halloween. Celou cestou domů jsme všude viděli svítící dýně, pohádkové postavy a člověk se slabšími nervy mohl mít vážné problémy, protože z každého tmavšího koutu hrozilo, že na nás vyskočí nějaké bláznivé masky. Když jsme nakonec přišli domů, tak jsme si už jen unavení lehli spát – byla téměř půlnoc a my jsme měli v nohou prakticky všechno zajímavé na dolním Manhattanu. Druhý den měla začít ta oficiálnější část programu.

Ráno jsme se setkali s paní Ivetou Hlinkou, tajemnicí Slovensko – amerického kulturního centra, která nám zajišťovala program a spolu jsme šli na United Nations Plaza. Důvod byl jednoduchý - měli jsme audienci u JUDr. Petra Tomku - našeho velvyslance při OSN. Nejprve jsem se trochu třásl - vůbec jsem nevěděl jak se chovat. Zda vůbec můžu říkat, jak pana velvyslance oslovovat (oficiálně by to mělo být Jeho Excelence), ale zjistil jsem, že pan Tomka je velmi příjemný člověk, setkání se kterým bylo skutečně zajímavé a příjemné.

Po návštěvě u pana velvyslance jsme ještě absolvovali krátkou prohlídku Wall Street a Federal Reserve Bank a šli do sousedního státu - New Jersey. Zde jsme měli na programu Passaic - staré městečko, kde kdysi žila velká slovenská komunita a i v současnosti sídlí některé významné instituce amerických Slováků. Doprovázel nás zde pan Holý - tajemník Slovenské ligy v Americe, byli jsme na návštěvě redakce novin Slovák v Americe, v muzeu Slovenského katolického Sokola a mimo jiné se mi dostala do rukou skutečná drahocennost - originál Pittsburghské dohody.

Později jsme spolu s panem Bosákem a paní Hlinkovou zašli do Milanovy slovenské restaurace v Brooklynu. Když se mi v této krásně stylově vybavené restauraci (připadal jsem si opravdu jako doma - dřevo, slovenské kroje ...) dostal do ruky jídelníček, tak jsem neodolal. Byla tam kromě klasických jídel i sekce Slovenské speciality a tam: staré - dobré brynzové noky. Musím vám říci, že byly vynikající, k nim přirozeně originál slovenská minerálka (St. Andrews - na Slovensku Budišská) a ... a skutečně jsem téměř zapomněl, že jsem od domova vzdálen pár tisíc kilometrů. Prostě nádhera.

Další den byl vrcholně zajímavý hlavně pro mě jako studenta - byli jsme v Columbia a Princeton university, tedy dvou z nejprestižnějších škol v USA. Po Columbii nás provázela jedna její studentka - Katka Krokkerová. Americké školy mě dost zajímaly, protože jsem přemýšlel i nad možností studia v zahraničí, ale když jsem viděl poplatky za studium (něco přes milion korun zápis a přibližně stejně poplatek každý semestr), tak jsem se s tímto snem rychle rozloučil. V další univerzitě - Princeton jsme se byli podívat také v jejich univerzitním muzeu, kde se nacházel obraz, který darovala rodina Michala Bosáka této škole. Tyto aktivity nám zabraly prakticky celý den. Večer však byla na pořadu ještě jedna pro mě vrcholně zajímavá událost. Měli jsme se zúčastnit recepce pořádané při příležitosti návštěvy New Yorku premiérem České republiky panem Mikulášem Dzurindem (zúčastnil se zde maratonu). Tato recepce byla věnována památce 3 hasičů slovenského původu, kteří zemřeli při poskytování pomoci obětem útoku na WTC, proto se jí zúčastnilo i množství významných osobností z americké strany, například známý kongresman Schummer a pod.

Bylo to pro mě dost zajímavé setkat se s tolika známými lidmi, i když jsem si pomyslel, že je to divné, když na to, aby člověk potkal nějakého slovenského politika musí jít až do USA.

Další den byla na programu návštěva státu Pennsylvánie, kde Michal Bosák za svého života působil. Byli jsme ve více městečkách, jako jsou Olyphant, Scranton a Wilkes-Barre. V tomto státě nás doprovázeli manželé Phillip Tuhy a Trude Check-Tuhy ze „Czech Heritage Society of Northeastern Pennsylvania“. Pan profesor Tuhy (působí na univerzitě ve Wilkes-Barre) byl mimochodem předsedou hodnotící komise soutěže "Bosákova cena 2001".

Teprve v tento den jsem si mohl uvědomit obrovskou rozlohu Ameriky. Cestou mezi New Yorkem a Wilkes-Barre jsme neviděli prakticky žádné stopy civilizace (pokud nepočítám dálnici), všude byla jen volná země (a to jsme šli nějaké 3 hodiny, což pomalu stačí k projetí celého Slovenska). Byl to šok, i když příjemný, dostat se z velkoměsta i do druhé Ameriky - všude krásná příroda, úhledné rodinné domky ... Tato městečka, která bych nazval takovými "důchodcovskými". Vím, že za nějakých 50 let, kdy budu v důchodu bych tam věděl přežít. Všude ticho, klid, všichni lidé se tam znají a klidně si žijí své životy... Je to opravdu obrovský rozdíl oproti New Yorku, i když ten má také svou krásu a také některá nádherná tichá zákoutí.

Amerika je země kontrastů. Nejen když si srovnáme velkoměsto a venkov, ale iv centru Manhattanu najdeme kromě té známé „skylině“ mrakodrapů, kterou známe z fotek i domy těch chudších. Jen pár zastávek metra od Broadway se člověk může ocitnout v Chinantownu s všude přítomnými prodavači hodinek, levných cetek a hlavně vypalovaných CD. Je to síla, když se člověk zvyklý na všudypřítomné mrakodrapy, ocel a sklo, upravené drobné plochy zeleně a masy lidí najednou za pár minut ocitne mezi nízkými paneláky s rozbitými okny a všude po kraji ulice vidí rozložené šátry prodavačů... Je to úplně jiná Amerika, na jakou jsem byl zvyklý a také jakou jsem očekával. Přirozeně věděl jsem přibližně, co to je Bronx nebo Harlem. O těchto částech města slyšíme iu nás. Avšak že i ve středu Manhattanu narazíme na něco takového jsem věru nečekal.

Poslední den, který jsem měl přežít celý v Americe, se pomalu blížil ke konci a tak jsme se pobrali domů. Jako obvykle se nám podařilo přijít až po půlnoci. Druhý den jsme se byli podívat už jen na New Yorkský maraton, kde jsme potkali našeho velvyslance v USA pana Butoru (také tam byl jako divák). Slováci totiž přišli svého premiéra podpořit a tak nám patřila celá část jedné ulice, kde se u slovenského kostela podávala káva, párky, dokonce tam byla i lidová kapela v krojích - nádhera. Já jsem to však nestihl celé – viděl jsem běžet jen pár těch nejrychlejších běžců a pak jsme museli spěchat na letiště. Tam jsme se rozloučili, přišla poslední fotka s Rozekovi a "Let Českých aerolinii OK 55 do Prahy za chvíli odlétá ..." Po vzlétnutí jsem se ještě naposledy svrchu podíval na New York, to Big Apple Ameriky a začal si zvykat na pocit, že těch krásných pár dní je už minulostí... Let už nebyl pro mě tentokrát ničím novým a tak jsem si jen pomalu vychutnával poslední chvíle této cesty. Byl to tak zvláštní pocit.... Přebral mě z něj až pohled na Prahu, kde jsem se cítil už „doma“ (i když na Slovensko to ještě chvíli trvalo).

Myslím si, že tohle byl jeden z nejlepších zážitků mého života. Konečně jsem totiž mohl alespoň nahlédnout do nitra Spojených států. Těch, jaké jsou ve skutečnosti a ne jak je známe z obrázků či filmů. Právě kvůli těm drobnostem, které jsem mohl poznat, jsem rád, že jsem tuto zemi mohl navštívit. Můj názor na Ameriku se určitě hodně změnil - mohl jsem přímo na místě vidět mnohé její krásné, ale i ty temnější stránky. Vím však jedno: USA je země, kterou se určitě vyplatí vidět na vlastní oči a vím, že se tam určitě jednou vrátím.

Jozef Bardík

Na prodej